Přírodu jsme si půjčili od svých dětí

Sám o sobě říká, že „probouzení úcty k přírodě u dětí se stalo jeho celoživotní vášní“. Lektor environmentálního vzdělávání TOMÁŠ DRIML skrze příběhy učí o tom, jak vnímat krásu Božího stvoření kolem nás.

Na svém webu uvádíte, že dnešní děti potřebují probudit. Z čeho?

Z virtuální reality. Ta nás poslední dobou více a více obklopuje. Lidé mají všudypřítomný telefon stále v ruce, sluchátka v uších… Přitom když se uvolníme, zaposloucháme do zpěvu ptáků, šumění listí, získáváme úplně jiný vztah k přírodě kolem nás. Samozřejmě, ve městě si taková místa musíme hledat, což je další úskalí – v tak zastavěných místech jsme od přírody odtržení, na dosah máme často jen její parkovou, tedy umělou úpravu. Týká se to ale i vesnic v zemědělských oblastech, kde toky jsou stále ještě narovnány či zatrubněny a větší lesní celky jsou kilometry daleko dostupné nehostinnými prašnými cestami mezi poli.

Zvykli jsme si už, že žijeme spíše na „betonu“ než kousek od lesa a polí.

Oproti předchozím generacím jsme se přírodě opravdu vzdálili. Pro generaci našich prarodičů, někdy spíše praprarodičů, byl styk s přírodou a jejími zákony běžný na denní bázi. Mohli tak neustále vnímat důležitost stability přírody pro naši existenci a přistupovat k ní pak s větší úctou. Ve velkém městě můžeme procházet různými pasážemi a átrii do obchodních domů plných potravin. Ani si nevšimneme, že právě prší a že v Česku dochází k významné degradaci půdy.

Neměly by se proto děti učit odpovědnosti, spíše než úctě?

Odpovědnost za přírodu jako celek mohou děti přebírat jen obtížně, neboť v jejich věku ji spíše objevují. Až později rozumí světu kolem sebe natolik, že mohou – už v roli nastupující generace – převzít odpovědnost za to, co se děje okolo nich. Vypomohu si slovy francouzského spisovatele Saint-Exupéryho, který řekl: „Nedědíme Zemi po našich předcích, nýbrž si ji půjčujeme od našich dětí.“ Učení se odpovědnosti nutně nezahrnuje budování kladného vztahu – v tomto případě k přírodě. A o ten jde především. K jeho budování napomáhá úcta, která mi připomíná, že přírodu mám nejen rád, ale také si uvědomuji, že je to něco, co mne přesahuje. Příroda může existovat i beze mě, kdežto já jsem na ní závislý.

Jak na to jít prakticky, jak o tom s dětmi mluvíte?

Děti mají velkou představivost. Společně můžeme personifikovat stromy – například vytvoříme obličej na kmeni, pomalujeme květináče s bylinkami a spoustu dalšího. Skrze takové zosobnění si pak děti vytvoří s danými zástupci přírody přátelský vztah. Mohou je také vyzdvihnout v rámci své skupiny, třeba je zvolit maskotem školky. Lépe si tak mohou představit, že i strom, který sice nepláče tak jako my, může vnímat zranění. A tím zraněním může být už to, když mu utrhneme větev. Pěkně o tom píše Peter Wohlleben ve své knize Tajný život stromů. Nebo jiná a dětmi rovněž oblíbená činnost je ochutnávání, tvorba pochutin. Říká se, že láska také prochází žaludkem a pro tuto aktivitu má příroda tu nejlepší nabídku dobrot .

Sám jste tatínkem dvou dětí. Jak se ekologická výchova daří u vás doma?

Dcera s radostí přijala představu sebe sama jako lesní víly. Když chodí do přírody, sama vnímá, co dělat, pochopila náplň této role. Samotnou ji třeba napadne vyčistit studánku od listí. U mne zase vidí, jak se k přírodě chovám. Jsem na ni pyšný. Občas sice natrhá kytičku kvetoucích bylinek, aniž by ji měla komu dát – a tady jí občas připomenu, že jedna věc je bylinky sbírat s úmyslem někomu pomoci jejich léčivými účinky nebo někomu udělat radost kyticí, druhá věc je ale bylinky bezdůvodně trhat a pak odhodit na zem. Nevymýšlím si pohádky, od začátku jí ukazuji věci tak, jak jsou, jako třeba: čmelák se z toho květu mohl nasvačit, ale květ teď na zemi uvadnul, zavřel se a čmelák má po svačině. Samozřejmě je tu spousta jiných květů, ale my doma ze skříněk v kuchyni také nevyházíme do koše všechno jídlo jen tak s tím, že v obchodě je ho ještě dostatek. Dávám dceři také volnost se zklidnit a vnímat krásu přírody kolem, třeba teplo slunce. Nebo chodím účelně na bylinky a ona vidí, že přírodu potřebujeme, že některé věci v lékárně nekoupíme. Syn má teď rok, ten zatím přírodu rád objevuje a to nám stačí.

Vrátím se ještě k Saint-Exupérymu a jeho myšlence o našem zapůjčení přírody od dětí. Mám tomu rozumět tak, že právě dětský žasnoucí pohled na přírodu je to, co my dospělí postrádáme?

Nikoliv. On tím upozorňuje dospělou generaci na to, že Země tu má zůstat funkční a čistá pro další generace. Že pokud my nyní Zemi používáme, měli bychom ji v tomto stavu (ne-li lepším) předat právě našim dětem.

Potřebujeme poezii a krásu

Papež se ve svých úvahách mj. vrací ke své encyklice Laudato si’ a její poselství rozvíjí v kontextu covidové doby a zhoršující se ekologické krize: Laudato si’ spojuje vědecký konsenzus o ničení životního prostředí s tím, že zapomínáme sami na sebe, odmítáme to, kým jsme — stvoření milujícího Stvořitele, které žije uvnitř tohoto stvoření, ale s ním v rozporu. Je to smutek nad lidstvem bohatým na know-how, ale postrádajícím vnitřní jistotu toho, že poznává sebe sama jako stvoření Boží lásky, a toto poznání by se pak mělo projevovat úctou k Bohu, k sobě navzájem i ke stvoření. Abychom mohli mluvit o stvoření, potřebujeme poezii a krásu. Ke kráse patří také harmonie, smysl pro soulad, kterého se zbavujeme, když svůj zájem zužujeme jen na některé oblasti na úkor jiných. Existence začíná být jednostranná, když se soustředíme jen na technické a abstraktní věci, a přitom ztrácíme své zakořenění v přirozeném světě. Pokud zapomínáme na matku Zemi, ztrácíme nejen to, co potřebujeme k přežití, ale i moudrost pro dobré soužití.

Z knihy papeže Františka Nebojme se snít (KNA 2022)